Islámské duchovenstvo
Jinou vrstvou tehdejší kurdské společnosti, jejíž členové si často uvědomovali ožehavost "národnostní otázky", a to zejména v rovině jazykové, byli náboženskoprávní experti, tedy tzv. islámští duchovní. To je další paradox z toho hlediska, že osoby silně spjaté s islámem obvykle v jeho duchu chápou jakékoli národní a podobné snahy jako nepřípustné pokusy o vnesení rozkolu do jednotné muslimské obce (umma). Ve stejném smyslu takové emancipační a secesionistické ideje označují jako nepřípustnou novotu (bid´a). Jak bylo naznačeno výše, v souladu s tímto konceptem jednoty obce Prorokovy měla celá civilizace klasického islámského středověku cíleně unifikační charakter "tavicího kotle". (Opět srovnávací exkurz: Byli to právě duchovní, kdo se cítil ohrožen arabským a tureckým nacionalismem, v neposlední řadě proto, že jeho nositeli byli příslušníci městské sekularizované a europeizované inteligence.)

Je nutné si uvědomit, že duchovní islámské vzdělání bylo až do 19.století současně jediným vzděláním, jaké vůbec bylo možno v Kurdistánu získat. Islámští duchovní tedy představovali jedinou svého druhu inteligenci. Co se týče jejich postoje k principům islámu ohledně jednoty obce, byl bezesporu stejný jako u všech zbožných muslimů nearabského původu: Nikterak neměli v úmyslu se proti tomuto ideálu stavět, arabštinu respektovali jako monopolní náboženský jazyk islámu, ale zároveň s bolestí pohlíželi na obtíže, jaké při memorování náročných arabských textů zažívají děti z jejich vlastního prostředí. Jedním z těch, kdo se pokusil o praktické řešení, byl Ahmadé Chání (Ehmede Xanî, 1650-1706) jehož kniha Núbárá bičúkán (Nubara biçukan, doslova "Prvotina malých") je veršovanou učebnicí arabštiny pro děti napsanou arabským písmem v kurdském dialektu kurmándží.

Kurdský Romeo a Julie: milostná alegorie Mam a Zín
Chání mnohem výrazněji vstoupil na kurdský Parnas jinou svou knihou, která se jmenuje Mam-ú Zín (Mem u Zîn, tj. "Mam a Zín"). Vznikla roku 1694 jako písemná fixace starší folklórní látky, opět v dialektu kurmándží. Je to příběh, který Kurdové považují za svůj "národní epos", a může připomínat jakousi kurdskou verzi Romea a Julie. Název knihy současně představuje hrdiny: Mam je chlapec, který se zamiluje do dívky jménem Zín. Jejich milostný cit krátce dojde vzájemného rozvinutí, nebýt zlovolných úskoků muže jménem Bakr, který mezi oba milence vnese svými intrikami nedorozumění a brzy nato zapřičiní Mamovu smrt. Zdrcená Zín pláče na hrobě milovaného Mama, až žalem zemře a je pochována vedle něho. Když se o tom dozví Bakr, zmocní se jej strach, že by mohla vyjít najevo jeho role v tragédii. Ukrývá se mezi oběma hroby, ale tam je nalezen příbuznými mrtvých milenců a z pomsty zabit. Stane se, že z krve jeho ran, prolité do půdy mezi oběma hroby, vyrůstá bodlák, jehož kořeny zapouštějí hluboko do země a oddělují tak oba milé i po smrti.

Pro Kurdy není význam příběhu čistě sentimentální. Prvoplánově jde sice o milostnou tragédii, avšak příběh obsahuje též rovinu politické alegorie. Souhlasně s Šarafchánem Bitlísím pranýřuje Ahmadi Chání neschopnost Kurdů dosáhnout sjednocení a všímá si i úlohy "třetího činitele" (ztělesňovaného postavou Bakra), který mezi ně vnáší rozmíšky. V následujících verších reflektuje neradostnou situaci své současnosti, kdy se Kurdové ocitají na osmansko-perské frontové linii:

"Obě strany [Osmané a Peršané] si z Kurdů učinily
terče pro své smrtící šípy.
Říká se, že [Kurdové] jsou klíčem k hranicím.
Každý kmen představuje mohutnou hradbu.

Kdykoli se osmanské a perské moře
rozbouřeně vylévá,
Kurdové se topí v krvi,
protože je [Osmany a Peršany] oddělují jako hráz."

Chání předkládá stručný program pro budoucí řešení problému. Východisko jednoznačně spatřuje v plnohodnotné politické autonomii, kdy by domácí kurdská třída vládců ("mužů meče") garantovala fungování jazykové a kulturní autonomie a poskytovala příznivé podmínky domácím vzdělancům ("mužům pera").

© 2002;

webhosting, webdesign a publikační systém TOOLKIT: